sobota 5. května 2012

Kurz kreslení pravou hemisférou

Dostala jsem k narozeninám skvělý dárek – víkendový kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou. Už jsem o něm kdysi uvažovala, ale odrazovala mě ta cena, nějak se mi nechtělo dávat tolik peněz. Ale můj přítel mi chtěl udělat radost k narozeninám a koupil mi ho. O pravé a levé mozkové hemisféře a o jejich propojení tak, aby mozek lépe fungoval, o tom se dnes mluví a píše docela často, ale přece jen mi připadalo zvláštní, že se za víkend dá udělat v kreslení takový pokrok. Tak jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že se to dá. Na začátku jsme si každý vybrali portrét o velikosti A4 a zkusili jsme ho nakreslit. Výsledky nebyly nic moc. Ten můj ještě nebyl nejhorší, některým lidem ujela ruka tak, že z modelky na fotce udělaly cosi, co by nejspíš mělo nárok na invalidní důchod. Účelem ale nebylo vysmívat se sobě navzájem nebo si snižovat sebevědomí. Šlo o to, abychom názorně viděli, jaký pokrok za víkend uděláme. Pak následovala nějaká kreslící cvičení, přes ně jsme se propracovali ke kreslení izolovaných nosů, očí a rtů. Druhý den jsme znovu kreslili stejný portrét, ale tentokrát už to dopadlo mnohem lépe. Dozvěděli jsme se některé fígle, které se týkaly odměřování vzdáleností, vyznačování důležitých bodů a linií, takže výsledky byly nesrovnatelně lepší – to je ostatně vidět na fotce mých svou portrétů. Samozřejmě, že bez dalšího procvičování to nejde, za víkend lze udělat velké pokroky, ale ne zázraky. Ten víkend mi spíš otevřel oči, ukázal mi, co taky dokážu, co ještě ve mě dřímá za schopnosti a dovednosti a hodně mě to povzbudilo. Od té doby jsem pár portrétů nakreslit zkusila a rozhodně se mi daří o mnoho lépe, že dříve. Je pravda, že bych měla kreslit víc, v tom cítím určitý dluh. Ale i tak ve mě pořád zůstává ten příjemný pocit z víkendu s fajn lidmi, kde jsem zjistila, že toho umím daleko víc, než si myslím. Přivádí mě to k zamyšlení, co ještě ve mě je. (A samozřejmě i v ostatních lidech.) Naše kultura není příliš o povzbuzování a posilování sebevědomí, spíš se setkáme s tím, že nás ostatní drží zpátky, abychom se nikam nehrnuli, nevyčnívali, příliš si toho o sobě nemysleli. A to je škoda. Díky nízké sebedůvěře, díky tomu, že nevěříme svým vlastním schopnostem nerozvíjíme to, co je v nás a v čem bychom mohli být dobří. Sama pro sebe jsem si dala takové malé předsevzetí, že se budu snažit hledat u lidí spíš to, v čem jsou dobří a spíš je povzbuzovat než je srážet.

Žádné komentáře: